Šalvěj lékařská

Salvia officinalis
Salvia officinalis

Šalvěj pochází ze Středomoří, u nás se pouze pěstuje. Kromě výborných léčivých vlastností a uplatnění v kuchyni jako koření se každému pěstiteli odvděčí pěknými listy, bohatstvím květů a příjemnou, až omamnou vůní. Její blízké příbuzné, šalvěj muš­kátová a u nás volně rostoucí šalvěj luční, mají velmi podobné vlastnosti a můžeme je používat jako téměř rovnocennou náhradu.
Obsahuje zejména silici (1,5 až 2,5%) s thujonem, salviolem, cineolem, kafrem, borneolem, dále katechinové třísloviny (asi 8%), pseudotřísloviny (=organické kyseliny, např. kyselina kávová), triterpenoidy, hořčinu carnosol,, diterpenové hořčiny abietanového typu, lakton, salvin, který má fytoncidní účinky, saponiny, pryskyřice, vitamíny řady B a látky podobné ženskému hormonu estrogenu.
Působení šalvěje je velmi široké: snižuje pocení (zejména je-li nervového původu, jako např. při nočním pocení v klimaktériu nebo v pubertě), působí protizánětlivě, baktericidně, mírně močopudně, svíravě, má protihlístové účinky, snižuje sekreci žláz včetně sekrece mateřského mléka. Uplatňuje se v gynekologii a to zejména při potížích v počátku menstruace či v přechodu, antibiotických účinků se využívá při léčbě zánětů močových cest, bolestí v krku, při angíně, při gynekologických zánětech nebo zánětech zažívacího ústrojí. Zevně ji lze použít na špatně se hojící rány nebo jako kloktadlo při zánětu ústní dutiny, angíně nebo krvácení dásní.  

Kontraindikace

Nejsou popsány.

Vedlejší účinky  

Protože thujon obsažený v silici je poměrně dosti toxický, není šalvěj vhodná k dlouhodobému podávání. Relativně neškodný by měl šalvějový odvar, z něhož toxická silice záhy vyprchá.  

Fotogalerie