Hořčice setá

Sinapis alba
Sinapis alba

První zmínky o hořčici pocházejí z Iráku, z doby Sumerské říše, první dnes známé civilizace.
Řekové a Římané si hořčice velmi cenili i Karel Veliký, císař francké říše podporoval její pěstování.
K vaření se používají celá zrna hořčice nebo stolní hořčice.
Mletá semena se za tím účelem zpracovávají s vínem a s dalšími přísadami na nám známou pastu. 
Hořčičné semeno obsahuje 20 až 36 procent mírné hořčičné silice. V bílé hořčici způsobuje ostrou chuť sinalbin, v černé hořčici sinigrin. Při mletí enzym hořčice mění glykosidy na kyselinu sírovou a izotiokyanatany (nazývané též hořčičné silice), dráždící kůži.
Hořčice povzbuzuje pohyby žaludku a střev, pomáhá při slabém trávení a trávení tučných jídel.
Při nízkém krevním tlaku přivede několik čajových lžiček hořčice krevní oběh do chodu. Hořčičné silice se resorbují ve střevech, pro transport v krvi jsou vázané na bílkovinu a vylučují se ledvinami. Dráždí kůži, podporují prokrvování a tlumí růst bakterií a kvasinek při střevních mykózách a infekcích střev a močových cest. 

Kontraindikace

Nejsou popsány. 

Vedlejší účinky  

Hořčice se svými hořčičnými silicemi někdy může dráždit sliznice žaludku a střev.

Fotogalerie